Vždycky může byt hůř. Ačkoli je toto rčení určeno pro chvilkové povzbuzení, v tomto případě mě s vidinou jakékoli budoucnosti spíš hrozitánsky vyděsilo. Proč ? Čtěte dál a pochopíte. Vezměte si něco dobrého na zub a něco ostrého, čím si po dočtení budete moci vypíchnout oči. Příjemnou zábavu přeji. První částí vás provedou mé //dodatečné poznámky//.
... BYLO NEBYLO, PŮL ROKU ZPĚT...
To si tak sedím ve vlaku //to začíná fakt dobře...// a říkám si, že jsem dlouho jsem nic nenapsala. A co taky. Ačkoli i tato má nekonečná cesta s Českými drahami by zasloužila zápis do kroniky čar, kouzel a rekordů, jako ostatně každá jiná, tak to není něco, na co by stálo plýtvat dechem. Pro vyznavače tohoto zábavného seriálu jsou tady vždy mé Instastories, které těmito cestovními perličkami přímo oplývají.
Samotnou mě zcela šokovalo, že nemám potřebu se někde vypisovat. Událo se toho totiž hodně, což je paradoxně asi i důvodem toho, proč jsem o ničem z toho vlastně nenapsala. //tady začínám chytat filosofickou slinu, úplnej Platón// Ono by to totiž ve výsledku bylo úplně o všem a zároveň vůbec o ničem.
Když to ale hodně zestručním - s princem ze země zaslíbené to dopadlo na ho..usku se šunkou a zkouškové přežili všichni včetně mé maličkosti. Na trvalé následky se raději neptat, něco mi říká, že to Torretův syndrom mi dočasně říká pane. Taky bych se asi měla zamyslet jak vypadám, protože lidi na mě čumí den ode dne blběji.
//a teď to přijde, pozor, pecky bomby zubní plomby// Mě teď čeká krok vpřed. Takový ten co vám změní život a tím nemyslím nic v duchu první návštěvy Lidlu při příležitosti italského týdne. Pravda, ono to teď zní, že se chystám darovat svou levou hemisféru a půl milionu na dobročinné účely, ale v mém světě se to tomu skoro vyrovná. Ehm, mém světě. //podle mě už tehdy nebylo co darovat// Asi jsem vás tak úplně neuvedla do situace, takže to stručně napravím. Můj svět je světem, ve kterém, ačkoli jsem jeho teoretickým vládcem, nejsem tím, co by diktoval směr, na to tady mám jiné generály. //miluju filosofující já, které chápu zase jen a pouze já//
Ono je teď hrozně trendy říkat, jak trpíte depresí a celý vesmír je na váš vkus až příliš černý, což ale není tak úplně můj případ. //zpětně si tím nejsem tak úplně jistá hele// Tedy alespoň co se vesmíru týká - do toho já NASA raději nefušuju. Ono totiž úplně stačí, že na FBI se celí třepou, kdo že jim to tam v tom Čečensku tak zdatně konkuruje. Z nějakého vědecky nevysvětlitelného důvodu jsem až příliš citlivá na to, jak se chová okolí. Mohla bych napsat přecitlivělá, ale to by zase mohlo vypadat, jako že jsem slaboch, co nesmí přijít do kontaktu s lidmi, protože má strach, že by na něj mohli promluvit. Ba naopak. Miluju poznávat nové lidi, a o to víc pokud mám zrovna to štěstí a fakt si sedneme. Psychicky. //bůh a síla s těmi nebožáky// Samozřejmě pokud si k tomu všemu ještě sedneme fyzicky, tak je to fakt pecka, protože nejsem už nejmladší.
//ending on positive note aneb netuším, jak jsem se tady od "odvážného" kroku vpřed dostala až k nutnosti sezení, ale pravděpodobně je zde jedinečně zachyceno to, jak moc může člověk během desíti řádků zestárnout a ještě u toho projít krizí středního věku//
... ANEB ZPÁTKY DO BUDOUCNOSTI...
To si tak zase jednou jedu vlakem (ano.. České Dráhy, ne.. nevzdávám se). Cesta je natolik zábavná, že jsem se dostala do fáze úklidu. No a vzhledem k tomu, že po ruce žádný vysavač ani Jar 2v1 není, tak si projíždím poznámky v telefonu a musím říct, že je to kvalitní gulášek. Recept na bábovku následovaný kontaktem na nového gynekologa a seznamem vyživujících šamponů - běžná záležitost. Korunu tomu nasazuje první část tohoto slohového útvaru, kterou jsem tehdy nedokončila a ani teď si nejsem tak úplně jistá, jak lze vidět v dodatečných poznámkách, kam směřovaly mé myšlenkové pochody. Teda směr tuším, ale neodvažuju se to říkat nahlas, neb se nic nezměnilo.
Něco vlastně asi ano. Své dramatické rozhodnutí už jsem učinila a po dlouhé době můžu říct, že něčeho nelituju. V Praze je poměrně blaze a zdejší obyvatelstvo taky trpí na nápadně podobné mentální poruchy, stejně jako u nás na dálném východě. Kdo by tomu byl věřil, skoro jako by to byli taky lidi. Našla jsem si tady partu retardovaných lachtanů a plácáme se v těch strastech a slastech společně. No co vám budu, teamwork na jedničku, jak já to miluju.
Co se týče slovní zásoby, ta i nadále, na rozdíl od vrásek ze smíchu, ubývá a to dosti rapidním tempem zhruba dvou běžných a sedmi (set) odborných slov za den. Jestli to tak bude pokračovat, budu ráda, když zvládnu příští Vánoce napsat dopis Ježíškovi tak, abych si nemusela přát položky jako mísa, Ema, maso. Už to živě vidím - Ema má mísu. Taky chci mísu. Uvidíme, Vánoce se blíží a s mou schopností dokončovat text je rozeberu hned v následujícím odstavci.
Teď je ale na řadě zkouškové a já, zcela (ne)poučena loňskými traumaty, jej hodlám dokončit v následujících dvou týdnech. Čest mé památce, protože na rozdíl od posledně si to tentokrát zaručeně vyžádá velké oběti na životech. Kromě toho, že mě čekají staré známé stavy agónie následované stavy naprostého zoufalství, tak zajisté přijdou na řadu i ty pohledy od lidí, kteří nikdy neviděli chodící mrtvolu. Zoufalá doba, si ale žádá zoufalé činy. Ono totiž i v tomto případě může být vždycky hůř.
Komentáře
Okomentovat