Jsou dny, kdy se daří na co člověk sáhne, a pak jsou tady ty, kdy člověk na nic sahat nemusí a stejně celý den jede neskutečný pecky. Tak třeba dnešek, to už od rána byly bomby.
Budíček ve velmi příjemných 7.00 předznačující, že dnešek bude pozitivní energií zajisté přetékat, a s tím také spjaté zjištění, že vzhledem k náladě panující v mém zažívacím traktu se tradiční snídaňové kóma konat bohužel nebude. Následujících 205 kilometrů v pojízdné vibrační sauně s klimatizací morálku také nijak zvlášť nepozvedlo a pak ani fakt, že po takové době sezení zadní část sedací tvarem spíše než broskev připomíná broskvový džem. Po 13 865 krocích prehistorickou technikou dlážděnými uličkami Sevilly dokonale ucpanými turisty z různých konců světa a barevného spektra přišel na řadu jeden z dílů každoročního živého vysílání seriálu Rodinné křižovatky, kde všichni účinkující nejen díky panujícím teplotám sehráli své role obzvláště procítěně. Následné kroky byly tedy doprovázeny kuráží hodnou toreadorů pokoušejících se o zkrocení mírně splašených emocí, aneb nemáchej mi tady tím červeným hadrem.
Úměrně k příhodně mysl otupující bolesti nohou se ale postupně rozlívala i optimistická nálada, avšak všeho s mírou. Zjištění, že ne všechny cesty v životě a historickém centru Sevilly jsou nejkratší a patří mezi ty správné, s naprostou jistotou stvrdilo, že ona rozlévající se pozitivita se nám rozhodně nepřelije. Při tomto nešťastném způsobu turistiky, ačkoli by nebylo do věcí zmínit, že mapa přítomna byla, se k nám připojil další jedinec. Věkem něco okolo 40 let, oděvem něco okolo 25 let, zcela průměrného vzezření - tedy suma sumárum životem znavený pětatřicátník. Ono slovo připojil asi nebude úplně to nejvhodnější, spíš by se hodilo říci, že měl stejný směr. Absolvoval stejně pošahaný okruh s cik cak ocáskem a nevypadal, že by se měl v dohledné době zorientovat.
Jenže to nebylo zas tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát, a do toho se projevilo hned několik z mých vnitřních já. První, sluníčkové já, říká 'Hele, nějaký milý pán. Asi se ztratil a vaše sdružení bezradných turistů se mu zdálo jakožto to nejdůvěryhodnější, tak se nechává vést. Super !'. To druhé, detektivně založené, které žere všechny kriminálky, co kdy televize vypustila do éteru, už tak nadšený nebylo. 'No tyvole, nějaký zloděj. Nás tady všechny okrade a domů půjdeme pěšky. Trvat to bude tak rok a já mám jít už příští týden do práce. To je úplně v prdeli.'. Největší sranda byla jako vždy s tím třetím, mým konspiračním já. 'No tyvole. Jitko. To je nějaký Abdulah Lewandovski, co se narodil na Krymu japonské sumo zápasnici a brazilskému kadeřníkovi a teď vás tu všechny postřílí, znásilní a zrovna tebe pověsí za ty tři chlupy, co ti ještě zbyly na hlavě, hezky do průvanu.'. Jojo, Konspirační já je vážně veselá kopa.
Pán s námi i nadále sdílel stejnou stezku utrpení a zcela přesvědčivě něco hledal. Hotel ? Záchod? Rozum ? Kdoví. Hlavně rychle neodsuzovat, ihned namítlo Sluníčkové já. Zhruba při našem devátém naprosto nesmyslném odbočení mi začalo být zcela nejasné, co chlapík asi tak může hledat, takže jsem ihned zahájila intenzivní palbu pohledů alá 'Co jsi zač ty Jelimáne' a musím podotknout, že v tomhle oboru já jsem korunovaný mistr světa.
Jelimán však dělal, že nic a že zrovínka teď je na hodinku slepej jak Pařížská při slevách u Vuittona. Zintenzivním tedy palbu pohledů a přidám i něco silnějšího kalibru, jako 'Frajere, dělala jsem kung fu, ale slovně tě zbombím ještě 10x tolik. Vážně to chceš riskovat?'. Podle toho, že odezva byla stejně velká, jako je D1 průjezdná, tak to zjevně bylo přesně to, co hledal. Načež mé Detektivní já jakýkoli výpad vůči protivníkovi zamítlo, jelikož tato akce s sebou nesla až příliš velká rizika a my si nemohli dovolit žádné fyzické ani psychické ztráty. Bylo potřeba brát ohled na to, že na mě z kapsy nebo nedej bože z kalhot může vytasit roztomilého Glocka nebo hezoučkou Berettu, a já bohužel nejsem Bruce Willis ani Lara Croft, abych mu plány ustřelit mi mou blonďatou palici překazila.
Při vypuštění 17. vražedného pohledu jsem zaznamenala fakt, že protivník má vytasený telefon, ale spíše než k tomu aby zatelefonoval tchýni, kdy má přijet na tu nedělní husu se šesti, jej měl u pasu foťákem nasměrovaný kam jsem se jen hla a to v nenápadném stylu - 'blik blik cvak cvak, zezadu to mám rád'. V tu chvíli mé sluníčkové já opustilo nadobro scénu a ve mě by se krve nedořezal. Fakt, že pán asi není tak moc ztracený, jak by se na prvních zhruba 8 pohledů mohlo zdát, jsem samozřejmě sdělila i spolucestujícím, ti ale po již zmiňovaném nedostatku pozitivní energie reagovali jen na subtropické podnebí až příliš suchým 'Hahaha. No jasně.'. Samozřejmě bych za skutečnost jeho konání ruku do ohně nedala, ale pokud jsem ho opravdu velmi špatně neodhadla a on nemá uši na úrovni pánve, tak to všechno dává docela smysl. Přinejmenším jemu ano.
Frajer na mé zjištění zareagoval odbočením do slepé uličky, protože tam pravděpodobně nechal ten hledaný rozum a my jsme přiměřeně zvesela pokračovali v naší nekonečné pouti směr auto. Člověk by po takovém štěstí nevěřil, na co nenarazí - Jelimán se po půl minutě zjevil zpět na značkách v plné výzbroji s telefonem proklatě nízko. Zcela upřímně už se mi v tu chvíli otevírala v kapse má imaginární kudla a jazyk začal podvědomě nacvičovat jazykolamy, aby to ze mě pak všechno letělo hezky rychle a především zřetelně. To už zatuhlo i ostatním souputníkům, avšak vůdce skupiny stále neohroženě zápolil s onou prokletou mapou, protože nějaký úchyl ho nemůže rozhodit.
Konečně se ke slovu hlásí mé Racionální já, třikrát hurá. Možná, že když naši umírající karavanu zastavím a budeme Jelimána hypnotizovat všichni, tak ho to přestane bavit. A jak řekli, tak také udělali. Stojíme a hypnotizujeme - vůdce mapu, my ostatní úchylného paparazzi, který se zrovna kochá malebným kontejnerem na směsný odpad. Jak se říká, v jednotě je síla, protože slavíme úspěch. Jelimán už kromě onoho kontejneru nemá, kam by velice skočil, nohy jej zajisté z naší průzkumné expedice také bolí a raději teda volí naprosto ladný ústup. Teď už ale s telefonem v běžné výšce, tedy hezky u nosu, a sonduje, které snímky si nechá zarámovat nad postel a které dá naopak tchýni v neděli u slavnostní husy. A konečně, mapu se také podařilo přesvědčit, že nemá dělat pičoviny a dovést nás tam, kam má. Následně tedy absolvujeme dalších 205 kilometrů v pojízdné troubě předehřáté na 120°, střeva se po vzoru mapy také umoudřují a po příjezdu mi dovolují si na večeři vyrobit těhotenské bříško, aneb DIY pro nezadané. A svět je zase v rovnováze.
Budíček ve velmi příjemných 7.00 předznačující, že dnešek bude pozitivní energií zajisté přetékat, a s tím také spjaté zjištění, že vzhledem k náladě panující v mém zažívacím traktu se tradiční snídaňové kóma konat bohužel nebude. Následujících 205 kilometrů v pojízdné vibrační sauně s klimatizací morálku také nijak zvlášť nepozvedlo a pak ani fakt, že po takové době sezení zadní část sedací tvarem spíše než broskev připomíná broskvový džem. Po 13 865 krocích prehistorickou technikou dlážděnými uličkami Sevilly dokonale ucpanými turisty z různých konců světa a barevného spektra přišel na řadu jeden z dílů každoročního živého vysílání seriálu Rodinné křižovatky, kde všichni účinkující nejen díky panujícím teplotám sehráli své role obzvláště procítěně. Následné kroky byly tedy doprovázeny kuráží hodnou toreadorů pokoušejících se o zkrocení mírně splašených emocí, aneb nemáchej mi tady tím červeným hadrem.
Úměrně k příhodně mysl otupující bolesti nohou se ale postupně rozlívala i optimistická nálada, avšak všeho s mírou. Zjištění, že ne všechny cesty v životě a historickém centru Sevilly jsou nejkratší a patří mezi ty správné, s naprostou jistotou stvrdilo, že ona rozlévající se pozitivita se nám rozhodně nepřelije. Při tomto nešťastném způsobu turistiky, ačkoli by nebylo do věcí zmínit, že mapa přítomna byla, se k nám připojil další jedinec. Věkem něco okolo 40 let, oděvem něco okolo 25 let, zcela průměrného vzezření - tedy suma sumárum životem znavený pětatřicátník. Ono slovo připojil asi nebude úplně to nejvhodnější, spíš by se hodilo říci, že měl stejný směr. Absolvoval stejně pošahaný okruh s cik cak ocáskem a nevypadal, že by se měl v dohledné době zorientovat.
 |
| All credits go to Michelangelo and his 'Creation of Adam'. Thanks, man. |
Jenže to nebylo zas tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát, a do toho se projevilo hned několik z mých vnitřních já. První, sluníčkové já, říká 'Hele, nějaký milý pán. Asi se ztratil a vaše sdružení bezradných turistů se mu zdálo jakožto to nejdůvěryhodnější, tak se nechává vést. Super !'. To druhé, detektivně založené, které žere všechny kriminálky, co kdy televize vypustila do éteru, už tak nadšený nebylo. 'No tyvole, nějaký zloděj. Nás tady všechny okrade a domů půjdeme pěšky. Trvat to bude tak rok a já mám jít už příští týden do práce. To je úplně v prdeli.'. Největší sranda byla jako vždy s tím třetím, mým konspiračním já. 'No tyvole. Jitko. To je nějaký Abdulah Lewandovski, co se narodil na Krymu japonské sumo zápasnici a brazilskému kadeřníkovi a teď vás tu všechny postřílí, znásilní a zrovna tebe pověsí za ty tři chlupy, co ti ještě zbyly na hlavě, hezky do průvanu.'. Jojo, Konspirační já je vážně veselá kopa.
Pán s námi i nadále sdílel stejnou stezku utrpení a zcela přesvědčivě něco hledal. Hotel ? Záchod? Rozum ? Kdoví. Hlavně rychle neodsuzovat, ihned namítlo Sluníčkové já. Zhruba při našem devátém naprosto nesmyslném odbočení mi začalo být zcela nejasné, co chlapík asi tak může hledat, takže jsem ihned zahájila intenzivní palbu pohledů alá 'Co jsi zač ty Jelimáne' a musím podotknout, že v tomhle oboru já jsem korunovaný mistr světa.
Jelimán však dělal, že nic a že zrovínka teď je na hodinku slepej jak Pařížská při slevách u Vuittona. Zintenzivním tedy palbu pohledů a přidám i něco silnějšího kalibru, jako 'Frajere, dělala jsem kung fu, ale slovně tě zbombím ještě 10x tolik. Vážně to chceš riskovat?'. Podle toho, že odezva byla stejně velká, jako je D1 průjezdná, tak to zjevně bylo přesně to, co hledal. Načež mé Detektivní já jakýkoli výpad vůči protivníkovi zamítlo, jelikož tato akce s sebou nesla až příliš velká rizika a my si nemohli dovolit žádné fyzické ani psychické ztráty. Bylo potřeba brát ohled na to, že na mě z kapsy nebo nedej bože z kalhot může vytasit roztomilého Glocka nebo hezoučkou Berettu, a já bohužel nejsem Bruce Willis ani Lara Croft, abych mu plány ustřelit mi mou blonďatou palici překazila.
Při vypuštění 17. vražedného pohledu jsem zaznamenala fakt, že protivník má vytasený telefon, ale spíše než k tomu aby zatelefonoval tchýni, kdy má přijet na tu nedělní husu se šesti, jej měl u pasu foťákem nasměrovaný kam jsem se jen hla a to v nenápadném stylu - 'blik blik cvak cvak, zezadu to mám rád'. V tu chvíli mé sluníčkové já opustilo nadobro scénu a ve mě by se krve nedořezal. Fakt, že pán asi není tak moc ztracený, jak by se na prvních zhruba 8 pohledů mohlo zdát, jsem samozřejmě sdělila i spolucestujícím, ti ale po již zmiňovaném nedostatku pozitivní energie reagovali jen na subtropické podnebí až příliš suchým 'Hahaha. No jasně.'. Samozřejmě bych za skutečnost jeho konání ruku do ohně nedala, ale pokud jsem ho opravdu velmi špatně neodhadla a on nemá uši na úrovni pánve, tak to všechno dává docela smysl. Přinejmenším jemu ano.
Frajer na mé zjištění zareagoval odbočením do slepé uličky, protože tam pravděpodobně nechal ten hledaný rozum a my jsme přiměřeně zvesela pokračovali v naší nekonečné pouti směr auto. Člověk by po takovém štěstí nevěřil, na co nenarazí - Jelimán se po půl minutě zjevil zpět na značkách v plné výzbroji s telefonem proklatě nízko. Zcela upřímně už se mi v tu chvíli otevírala v kapse má imaginární kudla a jazyk začal podvědomě nacvičovat jazykolamy, aby to ze mě pak všechno letělo hezky rychle a především zřetelně. To už zatuhlo i ostatním souputníkům, avšak vůdce skupiny stále neohroženě zápolil s onou prokletou mapou, protože nějaký úchyl ho nemůže rozhodit.
Konečně se ke slovu hlásí mé Racionální já, třikrát hurá. Možná, že když naši umírající karavanu zastavím a budeme Jelimána hypnotizovat všichni, tak ho to přestane bavit. A jak řekli, tak také udělali. Stojíme a hypnotizujeme - vůdce mapu, my ostatní úchylného paparazzi, který se zrovna kochá malebným kontejnerem na směsný odpad. Jak se říká, v jednotě je síla, protože slavíme úspěch. Jelimán už kromě onoho kontejneru nemá, kam by velice skočil, nohy jej zajisté z naší průzkumné expedice také bolí a raději teda volí naprosto ladný ústup. Teď už ale s telefonem v běžné výšce, tedy hezky u nosu, a sonduje, které snímky si nechá zarámovat nad postel a které dá naopak tchýni v neděli u slavnostní husy. A konečně, mapu se také podařilo přesvědčit, že nemá dělat pičoviny a dovést nás tam, kam má. Následně tedy absolvujeme dalších 205 kilometrů v pojízdné troubě předehřáté na 120°, střeva se po vzoru mapy také umoudřují a po příjezdu mi dovolují si na večeři vyrobit těhotenské bříško, aneb DIY pro nezadané. A svět je zase v rovnováze.
Komentáře
Okomentovat