Všechny bytosti nechť jsou šťastny a všichni, kdo měli ty koule začít číst budiž spokojeni s obsahem tohoto blogu (hahaha). Označení blog by se ale mělo brát s rezervou - nejlépe tak kilometrovou - jelikož s myšlenkou založení něčeho jako je 'blog' , kam bych si mohla vylívat své přetékající srdíčko, jsem si pohrávala už nějaký ten pátek. Přesněji tedy asi takových 182 pátků. Nikdy jsem ale neměla koule to udělat, natož abych na to měla třeba znalosti nebo nedejbože čas. Nebylo by asi úplně od věci říci, že tohle má sloužit k především k pobavení mému, méně pak k pobavení ostatních a vůbec ne k pobavení těch, co leda tak prdli v kině. To umí totiž každej čtvrtej. Každej první, druhý i třetí totíž ví, že na nadýmání se užívá Biopron.
První článek musí být pecka. Nesmí to být moc dlouhý, aby u toho neusnulo více lidí, něž na vysokoškolské přednášce, ale zase ne moc krátký, aby to člověku proběhlo před očima stejně rychle jako život před tím, než je náhodně vyvolán k tabuli na látku, o které ani neví, že se ji kdy měl učit. Musí to být prostě dělo, co vyrazí dech. Ale zase ne tak moc, aby byla potřeba resuscitace, protože písemně ji poskytnout neumím. A kdo by četl ten zbytek dalších - zajisté peckovních - článků, žejo. A taky bych to chtěla napsat celé hned. A taky nad tím vůbec nepřemýšlet. Jasný. Prostě chci všechno hned a bez námahy. Jako každej přece. Protože koláče bez práce a pečení holubi přímo do dutiny ústní, to už je skoro kompletní jídelníček na celý den. A kdo by to nechtěl - bez námahy a špinavého nádobí. Já určitě jo. Ale koláče by nesměly být v podpaží a místo holuba bych si upřímně dala radši kuře. Nejsem přece kanibal. Jsem jen líná. A taky nedočkavá. Takže vlastně naprosto vražedná kombinace.
Když to tak shrnu, tak co rozhodně neočekávat - smysluplné příspěvky, správnou gramatiku, spisovnou češtinu. Za to ale, co s velkou pravděpodobností očekávat - moje občasné (časté) výlevy bez hlavy (ale za to se dvěma patami), velmi zvláštní přirovnání, naprosto nepochopitelné myšlenkové pochody, sarkasmus a všechny další zesílené stupně ironie. Protože sarkasmus není styl komunikace ani životní styl. To je umění. Umění dát někomu bombu mezi oči bez toho, aby se hnulo prstem, a občas dokonce i bez toho, aby si to ten nebožák uvědomil.
 |
| Love Oprah to the fullest like Oprah loves you. |
První článek musí být pecka. Nesmí to být moc dlouhý, aby u toho neusnulo více lidí, něž na vysokoškolské přednášce, ale zase ne moc krátký, aby to člověku proběhlo před očima stejně rychle jako život před tím, než je náhodně vyvolán k tabuli na látku, o které ani neví, že se ji kdy měl učit. Musí to být prostě dělo, co vyrazí dech. Ale zase ne tak moc, aby byla potřeba resuscitace, protože písemně ji poskytnout neumím. A kdo by četl ten zbytek dalších - zajisté peckovních - článků, žejo. A taky bych to chtěla napsat celé hned. A taky nad tím vůbec nepřemýšlet. Jasný. Prostě chci všechno hned a bez námahy. Jako každej přece. Protože koláče bez práce a pečení holubi přímo do dutiny ústní, to už je skoro kompletní jídelníček na celý den. A kdo by to nechtěl - bez námahy a špinavého nádobí. Já určitě jo. Ale koláče by nesměly být v podpaží a místo holuba bych si upřímně dala radši kuře. Nejsem přece kanibal. Jsem jen líná. A taky nedočkavá. Takže vlastně naprosto vražedná kombinace.
Když to tak shrnu, tak co rozhodně neočekávat - smysluplné příspěvky, správnou gramatiku, spisovnou češtinu. Za to ale, co s velkou pravděpodobností očekávat - moje občasné (časté) výlevy bez hlavy (ale za to se dvěma patami), velmi zvláštní přirovnání, naprosto nepochopitelné myšlenkové pochody, sarkasmus a všechny další zesílené stupně ironie. Protože sarkasmus není styl komunikace ani životní styl. To je umění. Umění dát někomu bombu mezi oči bez toho, aby se hnulo prstem, a občas dokonce i bez toho, aby si to ten nebožák uvědomil.
 |
| May the force be with you. All of you. |
Komentáře
Okomentovat